V červnu se přes Úvaly přehnala povodeň. Valící se vody většině úvaláků přinášely vzrušující podívanou, některým ale přinesly také mnoho starostí a škod v podobě odplaveného a vodou zničeného majetku.
Vody ale nejen odnášely, také přinášely. Konkrétně na naši zahradu přinesly pořádnou vrstvu zapáchajícího bahna. No co, řekli jsme si, koneckonců jsme mohli dopadnout hůř, stržené ploty opravíme a až do domu se u nás povodeň nevyšplhala. Tak jsme sledovali, jak voda postupně opadává, bahna vysychají, zarůstají novou trávou a všechno se začíná vracet do normálních kolejí.
Všechno, až na jednu maličkost, totiž na psa. Začalo to tím, že se naše mladá fenka začala divně tvářit – jako by to byla ona ale zároveň to nebyla ona. Nebyli jsme si jistí, co se děje, byla totiž stále veselá, hravá, jíst jí chutnalo, ale její obličej byl čím dál tím divnější, nepřirozeně se jí postavily uši, měla jakoby vytřeštěné oči, pusu v křečovitém úsměvu, a navíc při jídle začala zvláštně mlaskat a trochu strnule chodit. To už nebylo normální, vzali jsme ji na úvalskou veterinární kliniku, kde ji hned tři doktoři prohlédli a určili diagnózu: psí tetanus – vyhlídky velmi nejisté.
Doma jsme se na internetu dočetli, že tato jinak poměrně vzácná nemoc se běžněji vyskytuje právě v zátopových oblastech, kde se v naplaveném bahně skrývá smrtelná bakterie tetanu. Pokud si tam psi hrají a o něco se poraní, dostane se jim bacil do těla, kde se množí a generuje jedovaté látky, jež postupně napadají jednotlivé svaly, způsobují jejich strnutí, a nakonec pes v křečích umírá. Šance na přežití: 20 %, jinými slovy v osmi případech z deseti pes tuto nemoc nepřežije.
My jsme se ovšem rozhodli bojovat. Chtěl bych poděkovat za velmi obětavý postoj veterinářům z úvalské kliniky Kherion, kteří okamžitě zajistili u distributorů patřičné sérum (pro vzácnost této choroby nebývá na skladě ani ve veterinárních nemocnicích) a denně včetně víkendů se věnovali naší fence s příkladnou péčí. Prvních několik dní bylo kritických, šlo o holé přežití, ale potom léky začaly působit, její stav se nejdříve stabilizoval a posléze se pomalinku zlepšoval.
Dnes už je vyhráno. Naše fenka dobírá poslední antibiotika, je zase zdravá, má ten milý pohled jako dřív, a nikdo by neřekl, že byla před několika týdny na prahu smrti. A také by asi nikdo neřekl, jak záludná dokáže být povodeň měsíce a snad prý i roky potom, co už všechno skončilo.
Jaromír Stemberg